Jdi na obsah Jdi na menu
 

Co je pro mě chvála?

     Pro mě osobně především sdílení svých nejosobnějších myšlenek a emocí. Někdo by možná řekl stavu své duše. A právě proto není chvála, podle mého názoru, jen pozitivní záležitost. Jsem-li smutný, nebo nešťastný, sdílím se svým nebeským Otcem právě toto. Vzpomínám si, že jsem jednou během jedné bohoslužby vedl chvály, a zpíval jen ty radostné a oslavné písně. Přišel jeden starší bratr, který se s námi chtěl rozloučit, protože umíral na rakovinu. Nikdo z nás to nevěděl. On ovšem nezpíval. Jen s námi tiše spoluprožíval naší radost. Já ale od té doby zařazuji do svého scénáře písní během bohoslužeb i tzv. žalozpěvy, protože i duchovní život Božích dětí je velice rozmanitý.

     Před asi třemi roky jsem napsal vážnou chválu o vnitřní samotě. Když jsem jí zpíval na jednom večeru modliteb a chval, přišlo za mnou několik lidí - mladších i starších, - a vyjádřili vděčnost, že mohou i o takovýchto zákoutích svých srdcí komunikovat s Hospodinem. Melodie je pro mě výraz životní emoce, hlubin mé osobnosti. Když jí ovšem mohu spoluprožívat s druhými sourozenci v Kristu, jako by se násobila, množila. Možná proto jsem pro takovou liturgii během našich bohoslužeb, aby se vyvážila intelektuální stránka našich duchovních potřeb, stejně jako tá emocionální, nebo obrazná či praktická.

     Podle mého názoru ale u mnoha křesťanů v naší církví existuje nesprávný názor, že chvála rovná se zpívání. Tak tomu ale není. Nemusím zpívat abych mohl tiše rozjímat nad textem písně, nechávat se ovlivňovat zvuky melodie, zápasit o soulad, stejně jako ho odmítat pro ten třeba následný lepší. Chvála je můj postoj vůči Pánu Ježíši Kristu, který mohu projevit zpíváním, ale i mlčením ve ztišení během společné písně. Někdy totiž může zpívání přehlušit srdce. Někdy během písní ke mně přichází důvěrné oslovení.

     Zkuste si to ale představit: před vámi stojí deset mladých lidí, sedm ve středních letech a pět seniorů. Jaký typ chvály zvolíte, aby si každý – lidově řečeno – přišel na své? Osobně se držím těchto zásad: (1) volím melodie a texty chval podle toho, co mě v posledních dnech oslovuje nejvíce. Výhodou je pak, že jsem přirozený, autentický. Pak (2) se nechávám inspirovat Žalmy podle našich perikop. Když tam například král David jásá nad Boží svrchovanosti, volím toto téma písní. A poslední inspirací je mi (3) nějaká mimořádná, nebo konkrétní situace u lidí v mém společenství. Když například někdo zápasí se zlou nemocí, nebo se mu v životě jednoduše nedaří, volím opět písně, které by ho mohli pozvednout. Mám trochu tu výhodu, že mi bylo dáno chvály psát, nebo překládat. Tak toho v tomto smyslu rád využívám.

     V naší církví tímto rád navazuji na Charlse Wesleye, a vůbec na metodistickou tradici, kde se vždy prý hodně zpívalo. A když si vzpomínám na moudré učitelé, kteří nám tvrdili, že slovo tradice neznamená „muzeum“ – tedy věrnost starým formám, ale přesně naopak v každé další době věrný způsob předávání staré osvědčené pravdy jazykem dalších generací – tedy pokrok ve všech způsobech(!), nebojím se už nových stylů a nových zvuků různých hudebních nástrojů. Mně se nejvíce líbí kytara a klavír. Na kytaru hraji především rytmické písně, na elektrický klavír ty melodicky rozjímavé. Začínajícím chváličům ale vždy říkám jedinou věc: „Buď prosím tě, co nejvíce svůj. Jen tak můžeš předávat živého osobního Krista. Když to budeš dělat podle toho, co chtějí druzí, časem se vypaříš nejen ty sám v tom, jak tě Hospodin tvým příběhem bez přestání utváří, ale okamžitě také, jaký je On ve tvém životě.“ A někdy také dodávám: „Nikdy se všem nezavděčíš. Ty ale prosím zůstaň svůj. Nejvíce ze služby odcházejí právě chváliči. Proč? Protože jsou nejvíce zranitelní.“

 

(Pro časopis ECM: Slovo a život č. 21 – listopad 2016)