Jdi na obsah Jdi na menu
 

Co nás rozpálí až do bílá??

     V sobotu učil v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let; byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: "Ženo, jsi zproštěna své nemoci" a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha.

     Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: "Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní." Na to Pán odpověděl: "Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?" Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal. (Lukášovo evangelium 13:10-17).

 

 

     Náš dnešní příběh nám ukazuje Ježíše Krista především jako učitele činů. Nepřišel do synagógy učit jen nějakou prázdnou teorii. Přišel tam v síle a moci Božího slova, které také konal. Jak? Nejdříve si (1) všiml vážně nemocné ženy. Pak jí (2) oslovil, aby okamžitě (3) vyřkl své uzdravující slovo, a (4) dotkl se jí, aby byla napřímena. Když se pak Ježíš ženy před pobouřeným představeným synagógy zastává, dovídáme se také, že její nemoc měla velice vážný duchovní charakter – doslova byla v poutech, v zajetí satanových mnoho let. Potřebovala tedy duchovní uzdravení, které se projevilo i na těle.

     Jak příznačné pro nás, kteří věříme, že nás také Ježíš navštívil v našich synagogách – tedy v našem nejosobnějším očekávání na Boží pomoc, aby se nás dotkl svým slovem, které má uzdravující moc. I nás vysvobodil z moci hříchu, z otroctví Ďábla, z moci tmy a neschopnosti si sami pomoci. I nám daroval přímá záda, abychom odhlédli od své přízemnosti, která charakterizuje naší časnost, naší pomíjivost a mohli se dívat zpříma – před sebe i nad sebe – abychom naopak(!) viděli sebe v souvislosti s nebeskou láskou. A jaké je toho všeho ovoce? Stejně jako u ženy v našem Lukášově úseku i my jsme začali velebit Boha – tedy máme Ho stále na svém prvním místě v našich životech. Je nejen zdrojem našich příběhů, ale také jejich středem.

     Jenže pak přichází problém, konfrontace. Představený synagógy se postavil na zadní, že v sobotu se uzdravovat nemá. Přitom svojí výtku původně neadresoval Ježíši, ale oné ženě. Má prý přicházet pro své případné uzdravení v jiný den, než je ten sobotní. I toto je zajímavý postřeh. Onen muž vyslovuje motiv, který nebyl pravdivý. Vždyť iniciativní nebyla žena, ale Ježíš, který si ženy všiml. Tím ale jeho problém nekončí. Jeho hlavním argumentem je již zmíněná sobota. A jak na to reaguje Kristus? Ukazuje na jeho pokrytectví – i když hovoří v množném čísle, takže onen představený reprezentoval názor více lidí – kdy oni sami ve svém civilním životě v sobotu ve skutečnosti také pracují. Co tedy Ježíš všem – i nám dnes – ukázal? Nelze oddělovat civilní život od toho náboženského. Nelze žít dvojí život. Není přípustné mít dvě tváře. Jednu v neděli a druhou v pondělí až v sobotu.

     Evangelista Lukáš nám chce ale tímto příběhem říci i něco dalšího: Lpění na některých náboženských důrazech jako je například dodržování soboty nás může vést nejen k pokrytectví, ale také k tvrdosti srdce, kdy už na svém prvním místě nevidíme potřebu člověka vedle nás, kdy už ale také nejsme schopni s ním sdílet radost z jeho spásy, kdy se dokonce můžeme pohoršovat, že on chválí svého Boha za jeho intimní pomoc. A to je, přátelé, vážný duchoví stav. Možná vážnější než měla naše nemocná žena.

     Co tedy může být naší „sobotou“? Které naše tendence změní naší tvář jen co se vysloví nějaké téma? Ve kterých okamžicích se zkrátka začneme chovat podobně jako zmiňovaný představený synagógy?? Je to téma o Islámu, nebo homosexualitě stejně jako před pár set léty téma zrušení otroctví nebo před pár desítkami let v naší metodistické církvi služba žen či nově objevená shovívavost k rozvedeným a znovu sezdaným párům? Co nás rozpálí až do bílá? Sex před manželstvím u některých našich dětí z věřících rodin? Chození věřících z nevěřícími? Nepravidelné chození lidí na nedělní bohoslužby? Nedisciplína v dávání tzv. desátků?? A je vlastně rozdíl mezi duchovní hněvem a duchovní tvrdosti? Je, a veliká! Může se ale velice rychle změnit jedno v druhé.

     To nejlepší ovšem máme nakonec. Je skryté v otázce, jestli Ježíš vlastně vůbec mohl uzdravovat v soboty? Všichni víme, že to nebylo jen jednou. Co myslíte?? Vážení čtenáři, v rituálním slova smyslu opravdu nemohl! Jak je potom možné, že o něm Písma svědčí, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit, a že zároveň nepřišel zrušit jedinou čárku či tečku ze Zákona?? Náš Spasitel chápal Boží pravidla daná skrze proroka a vůdce Izraelského lidu Mojžíše jinak, než tehdejší vůdci synagóg. V čem přesně? On je vnímal jako pomoc pro člověka. „Sobota je pro člověka, ne člověk pro sobotu.“ A i dnes například liturgie církve nebo jakákoliv interpretace Bible nemá být překážkou na cestě člověka k Bohu. Že k tomu i dnes máme tendence je více než patrné církevními dějinami. Nakonec už Lukáš druhé generaci křesťanů toto chtěl říci: „Dávejte si na sebe prosím pozor, abyste neskončili jako zkostnatělá generace slepých vůdců Ježíšových současníků. Odhalte u sebe - dokud je ještě čas - svojí tvrdost a potencionální odmítavost potřebných. Pokud tak neučiníte, mine vás Boží navštívení v nově zachráněných. Pokud si ale říci dáte, budete součásti těchto zázraku vše přítomné spásy,“ řečeno podle mé osobní interpretace.

     Celý oddíl končí zahanbením protivníků a radostí zástupu nad mocí Ježíše Krista. Tímto dnes končíme i my. Pán Ježíše Kristus je mocný. Uzdravuje i naše slabosti. Přivádí nás k Bohu Otci. Dává nám svého Ducha přijetí. Má nás rád. Modlím se, aby nám tato radost nejen neuhasínala, ale stále sílila, protože budeme součástí, jak živý Kristus k sobě přivádí další a další potřebné. Amen? Amen.

 

     „Děkujeme ti, nebeský náš Otče, laskavý Bože, za tvé uzdravující doteky v Ježíši Kristu. Děkujeme, že nás k sobě skrze Něho neustále přivádíš. Prosíme tě, abychom tomu u sebe i u druhých nestáli v cestě, ale naopak byli tvými nástroji. Pro Jeho slávu! Amen.“

 

Slovo na cestu: „Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.“ (Židům 4:10-11).

Požehnání: „Milost se všemi vámi.“ (Žd 13:25).

(Pro ECM Plzeň 1 - Lochotín – 21. 08. 2016)