Jdi na obsah Jdi na menu
 

O duchovní radosti

     Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!"

     Pověděl jim toto podobenství: "Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

     Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: `Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.´ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání." (Lukášovo evangelium 15:1-10).

 

 

     Právě jsme dočetli nejznámější úsek z Lukášova evangelia o ztracené ovci podtržené podobenstvím o ztracené minci. Proč je Ježíš povídal? Co ho k tomu vedlo? První dva verše nám odpovídají: (1) Do blízkosti Ježíše přicházela nová duchovní generace, která ovšem (2) neměla uznání od představitelů generace předešlé. Proč? Protože byla z řad lidí zkrachovalých, údajně zkorumpovaných, kteří prý kolaborovali s tehdejším světským systémem – tj. římským aparátem reprezentovaný svými oddanými výběrčími daní – tzv. celníky. Dnes bychom možná řekli prospěcháři a kariéristy. A druhá skupina, která chtěla naslouchat Božímu slovu od Ježíše byli tzv. hříšníci – tj. lidé, kteří odmítli žít podle norem Mojžíšova Zákona. Ano, kteří vzdali tuto snahu, která se jím zdála neúnosná. Tito lidé byli přesným opakem zákoníků. Neměli žádnou životní šablonu, podle které by žili. Žili zkrátka jak se jen dalo.

     Jenže stáli o čas s Ježíšem, který se s nimi plně solidarizoval. Jedl s nimi, a tak podle tehdejších zvyklostí s nimi sdílel ty nejosobnější duchovní hodnoty. A to zákoníky a farizee uráželo. Možná si přáli, aby se více věnoval právě jim. Možná si představovali, jak takový učitel, kterým Ježíš bezesporu byl, s nimi sedí nad Tórou celé večery a pomáhá jim porozumět obtížným oddílům. Jenže on se věnuje této chásce! Pro nás je také důležité pochopit, že Lukášovým obratem celníci a hříšníci se hovoří o lidech, kteří na rozdíl od farizeů a zákoníků přijali Janův křest (7:29) jako znamení nového začátku s Bohem. Byli to tedy lidé obrácení, řečeno dnešním nám bližším jazykem. Přesto tato skutečnost duchovní vůdce pohoršovala, takže mezi sebou reptali – tj. stavěli se proti asi jako ve starém Izraeli, když byl lid zkoušen na pouští a reptal proti svým představeným Mojžíšovi a Áronovi.

     V té chvíli začne Ježíš hovořit v několika podobenstvích. Dnes jsme četli jen dvě, ale Lukáš jich napsal více. Podobenství ovšem není alegorie. Chce říci jen jednu myšlenku, velmi často vyjádřenou ve svém závěru. Chce ale také, aby si jí posluchači zapamatovali. Proto používá poutavý příběh. Co chtěl tedy oběma podobenstvími Ježíš říci, a jak toto aktualizovat pro nás? Mám za to, že nám všem chtěl Ježíš říci, abychom byli maximálně otevření pro nové lidi, které si k sobě laskavý Bůh neustále přitahuje. Že bychom je nejen neměli vnímat jako naší konkurenci, ale o to více, že bychom se z nich měli ze srdce radovat, jako se z nich radují andělé v nebi. V této radosti se totiž něco důležitého v nás odhaluje. Co? Vztah s tím, který je milující, a proto hledá, co zahynulo. Tento správný obraz Boha – tedy už ne vzdálený a trestající, ale blízký a hledající – mění naše životní postoje ke druhým. Stáváme se tak jeho živými svědky.

     Dovolte mi ale prosím, abych se ještě na chvíli vrátil k ústřednímu problému farizeů a zákoníků, nejen těch historických v našem příběhu, ale stejně tak těch potencionálních v každém z nás věřících v našich skrytých tendencích: I nám křesťanům hrozí, že se z nás stanou lidé smýšlející zákonicky a farizejsky. Apoštol Pavel měl tuto zkušenost s galatskými křesťany, když píše: „Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli? To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe? Tak veliké věci jste prožili nadarmo? A kdyby jen nadarmo! Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili (Ga 3:1-5)?" Na počátku své cesty skutečně uvěřili v Krista. Když však přišli falešní učitelé s učením, že víra v Krista pro jejich spravedlnost před Bohem nestačí, a proto, že se musí vrátit k některým důrazům z Mojžíšova Zákona jako byla například obřízka, začali se tak uzavírat Boží moci a Kristovu životu. Co ovšem bylo následkem? Pavel nám to v závěru svého listu prozrazuje naprosto otevřeně: „Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím (Ga 5:19-21).“ A tak i u nás věřících v Pána Ježíše Krista může vlivem našeho skrytého či zjevného zákonictví dostávat příležitost náš původně s Kristem pohřbený starý člověk – stará přirozenost, která ovšem důrazy na Mojžíšův Zákon znovu ožívá a má ve výsledku tyto projevy, které nám Pavel pečlivě vypsal. Je to tedy veliký paradox! Lidé, kteří chtějí žít takto jakoby duchovněji, - vždyť Zákon je sám o sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré (Ř 7:12), - se stávají tělesnými, nepoužitelnými pro růst Božího království ve svých srdcích a ve svých vztazích v místním společenství. Nelze spojit duchovní svět v Kristu s tímto tělesným smýšlením. Jde o naprostý protiklad, protimluv.

     Proto v církvi potřebujeme obdarované učitelé, kteří nám správně interpretují Písma, abychom uměli rozeznat Krista od zákonictví. Proto nám apoštol Jakub píše, abychom všichni nechtěli být učiteli. Proto se máme nechat vést těmi, které nám církev potvrdila, že mají povolání od Boha nás korigovat. Proto se také za ně máme modlit a přát jim vše dobré. Proto v otázce vedení církve musí Duch svatý mít uctivý prostor. Proto demokracie v parlamentním slova smyslu nemá mít stejný charakter v místních církvích, především v tom smyslu, co církev učí, a kam nás provází. Proto potřebujeme své biskupy, kteří mají vrcholnou zodpovědnost ve vedení, což je plně biblické. Nezapomeňme prosím, že ani v pastorálních epištolách se starší nevolili sami. Ustanovoval je Duch svatý, ovšem skrze apoštoly, případně vyslance apoštoly jako byl například Titus na Krétě, nebo Timoteus v Efezu. Vždy tam byla vzájemná zodpovědnost, vzájemná podřízenost. Nikdo nic nedělal na vlastní pěst. A když se přeci jen někde událo něco duchovně spontánního, vždy se dané společenství vracelo pod autoritu apoštolů a jimi potvrzených služebníků.

     Jak tedy shrnout náš dnešní oddíl o radosti z nově obrácených? Co si z našeho oddílu pro sebe vzít? Sám jsem si to formuloval takto: „Nechtěj po nově obrácených, aby naplňovali ve svém duchovním životě, co zrovna funguje tobě. Nech je žít jejich vlastní vztah s Kristem, a to i za cenu, že budou mít odlišné projevy, než máš zrovna ty. Bůh je rozmanitý. Dovol jim, aby se nacházeli ve svém čase. Do té chvíle je ovšem povzbuzuj a opatruj. Ne jako osobní vlastnictví, ale jako své vzácné bratry a sestry společného Otce v nebesích. A pokud jim někdo začne v církvi cokoliv vnucovat, buď vždy nablízku jim to pečlivě vysvětlit, případně daného horlivce usměrnit. V duchu mírnosti samozřejmě a uctivé lásky (Ga 6:1-2).“ V celém nebi je větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti, kteří pokání nepotřebují. Není to úžasné? A jak tato skutečnost změní náš přístup? Amen.

 

     „Děkujeme Ti, nebeský náš Otče, že jsi Bůh, který nás neustále hledá a nachází. Děkujeme za Ježíše Krista, našeho Spasitele, ve kterém jsi nám toto vyjádřil. Prosíme Tě, abychom i my mohli žít v tomto Duchu vzájemné lásky a radosti. Ke Tvé veliké slávě! Amen.“

 

Slovo na cestu: „Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.“ (List Židům 13:17).

Požehnání: „Milost se všemi vámi!“ (Žd 13:25).

 

(Pro ECM Plzeň 1 - Lochotín - 11. 09. 2016)