Jdi na obsah Jdi na menu
 

O hostinách

     Jednou v sobotu vešel Ježíš do domu jednoho z předních farizeů, aby jedl u jeho stolu; a oni si na něj dávali pozor.

     Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: "Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: `Uvolni mu své místo!´ a ty pak musíš s hanbou dozadu. Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: `Příteli, pojď dopředu!´ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

     Tomu, kdo jej pozval, Ježíš řekl: "Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých." (Lukášovo evangelium 14:1, 7-14).

 

 

     Dnešní naše situace z Lukášova evangelia je o našich motivech. Konkrétně v našich vztazích s těmi, se kterými chceme sdílet naše životy. Hostina totiž ve starém orientě znamenala především společenství – tj. nejbližší spojenectví, bratrství. A na jednu takovouto významnou hostinu Ježíš přišel. Pozval jej jeden z předních náboženských vůdců obce, aby jedl u jeho stolu. Jenže Lukáš nám hned v úvodu prozrazuje, co toho bylo motivem: totiž sledovat tohoto divného učitele, ve kterém někteří prý rozpoznávají Mesiáše. A když udělá něco proti našim zvyklostem, ihned ho usvědčit a odsoudit! Můžeme tedy souhrnně říci, že postoj farizeů byl ke Kristu velice neupřímný až pokrytecký.

     Protože ale toto Ježíš věděl, - vždyť znal srdce člověka, - začíná hovořit o dvou motivech, které jednoduše vedou k životu. Ten první je, že ve vztazích máme žít s jistým druhem pokory, a ten druhý, že máme jednat nezištně. Obojí samozřejmě spadá do kategorie žít naše příběhy ve skutečné lásce. Jak tedy na to? Nejdříve se potřebujeme naučit trpělivosti, určitého čekání na příležitosti. To ovšem neznamená být zcela pasivní a nečinný. Máme si přeci sednout na poslední místo. To jednoduše znamená nejdříve přijmout pozvání na hostinu. V praktickém slova smyslu to může například znamenat:

 

  • Ve vztahu k Bohu: začít číst Bibli, začít mluvit k Bohu a začít chodit do společenství církve.

  • Ve vztahu k hledání svého životního partnera: začít chodit mezi lidi s určitým správným přesvědčením, komunikovat s nimi, být citlivý a ohleduplný, učit se klást vhodné otázky, být příjemným.

  • Ve vztahu k hledání svých přátel a kamarádů: jít za lidmi, kteří sdílí mé zájmy, a to ať už se jedná o mojí profesi, nebo koníčky. Rozhodně ovšem vyjít z domova.

  • A ve vztahu k mé odbornosti: zajímat se co nejvíce ze všech možných úhlů pohledů – ano, ze všech stran o danou tématiku.

     

 

     Přitom při všem ovšem máme umět čekat, až nás život pozve dopředu – tj. až se nám otevřou další dveře směrem, kde všichni ocení, že jsme byli po ruce, ale přitom jsme netlačili na pilu. V praxi to opět může takto vypadat:

 

  • Bůh se nám dá v naši osobní rovině poznat. Dostaneme odpovědi na naše konkrétní modlitby, dostaneme pozvání ke konkrétní službě křesťanského společenství, naše víra začne nést ovoce. Ježíš se nám stane velice osobním.

  • Životní (potencionální) partner se nakonec ukáže v člověku, se kterým je mi čím dál více hezky a dobře, a přitom někde v počátku tohoto vztahu byl prostý zájem o běžné věci jako, co mě baví a jak se mi daří ve škole či v práci. Někdo konkrétní, kdo ještě před pár dny byl zcela obyčejný se nám začne stávat nesmírně originální a jedinečný!

  • Přátelé a kamarádi jednoduše vyrostou z pravidelných činnosti ve škole, v práci, na fotbale nebo v hospodě. Nebude to samozřejmě každý, ale pár jich nakonec bude. K životu stačí jen pár skutečných přátel.

  • A v naší profesi dostaneme novou příležitost …

 

     Být sám k sobě i ke druhým trpělivý a pokorný ještě ovšem neznamená být nezištný. Co se vlastně tímto slovem myslí? Je to v nejlepším slova smyslu duchovní postoj, že se pro cokoliv nerozhoduji bez zájmu o Boží království. Jak této motivaci více rozumět? Představme si například mladého muže, jak začne po škole chodit mezi mladé lidi, aby jim přiblížil hlavní poselství Bible – totiž, že je Bůh má velice rád. Neví, jaká bude odezva, neví, bude-li o toto zájem. Přesto riskuje svojí kůži a jde do toho. Nebo si představme ženu ve středních letech, která chodí do domova důchodců povídat si se staroušky. Má tato její služba nějakou perspektivu? Jenže onen muž a ona žena to nedělají ani pro výsledek, ani pro jakékoliv jiné ocenění. Jejich motivací je, že je Bůh oslaven. A toto se nám má stávat hlavním životním zaměřením. Bůh je vyvýšen a jednou nás ocení On sám. Tato nezištná služba potom osvobozuje nás i druhé. Nás jak už jsme před chvíli zmínili od tlaku z výsledků, a druhé od tlaku na jejich případnou pozitivní odezvu. Ale přitom služba zvěsti evangelia mladým lidem nebo blízkosti seniorům již přinesla mnoho lásky, stejně jako samozřejmě jakákoliv vaše služba k Boží radosti.

     Sloužit s těmito motivy je nejvyšší duchovní ctnost, a není vždy jednoduché s těmito postoji zůstat věrnými. Modlím se, aby nám byl vždy příkladem Ježíš, který vše co udělal a vším čím byl ztělesňoval nezištnou Boží péči o každého člověka. Vrcholem tohoto zájmu byla jeho dobrovolná smrt na kříži, kde nám všem odhaluje nejen vydání se do rukou hříšníků, kteří ho potupným způsobem zlikvidovali, ale okamžitě také do rukou kajících, kteří si při tom všem uvědomili, že potřebují obrat od svého hříchu skrze odpuštění a dar společenství s Bohem. Můžeme také říci: pozvání na Boží hostinu s Kristem. A protože byl Ježíš po třech dnech vzkříšen z mrtvých, nabízí se i nám veliká naděje, že ani nad námi už smrt nebude mít poslední slovo. Přijmete dnes pozvání do Jeho náruče?? Pro tento život i pro ten budoucí? Amen.

 

     „Děkujeme Ti, dobrotivý Bože, za lásku zjevenou v příchodu Ježíše Krista na tuto zem. Děkujeme, že nás přišel plně osvobodit od všeho, co dusí naše vztahy. Prosíme tě, abychom mohli následovat jeho příkladu. Veď nás svým Duchem tichosti a pokory, důvěry a nezištnosti. Za Tebou a pro Tebe. Amen.“

 

Slovo na cestu:Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím." (Zjevení 3:20-22).

 

Požehnání: „Ať Vás všude provází Duch Ježíše Krista.“

(Pro ECM Horšovský Týn - 28. 08. 2016)