Jdi na obsah Jdi na menu
 

O rozhodnutí pro Krista

     Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.

     Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak - až položí základ a nebude moci dokončit - vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. `To je ten člověk´, řeknou, `který začal stavět, ale nemohl dokončit.´ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem. (Lukášovo evangelium 14:25-33).

 

 

     Když jsem, vážení čtenáři, dočetl dnešní náš úsek z Lukášova evangelia, první věc, která mě okamžitě napadla byla, jak asi na takovéto přísné a nekompromisní Ježíšovi výroky budete reagovat? Neřeknete si například: „Ten Ježíš byl fakt podivín! Ještě štěstí, že s ním nemáme nic společného ...“ Nebo vás možná napadne něco horšího: A pak že církev není sekta! Vždyť jsme dnes slyšeli, co řekl její zakladatel o zříkání se vlastní rodiny! Tady je to černé na bílém.“ Abychom ovšem správně porozuměli Ježíšovým výrokům, potřebujeme znát souvislosti, ve kterých je řekl. Jaké tedy byli, a co nám chtěl do našich situací sdělit? Dáte-li mi prosím deset minut, pokusím se to vyložit.

     V předešlé chvíli Ježíš seděl na hostině s lidmi, kteří si zakládali na svém (1) majetku a na svých (2) vztazích jako na své nejdůležitější životní hodnotě, aby se především ve své společnosti zviditelňovali. Nevadilo jim, že tím mnohé kolem sebe v celém Izraeli odrazovali od spirituálních věcí. Nedbali na to, že jako duchovní vůdci národa – farizeové a učitelé zákona (zákoníci) – demotivují ostatní, aby měli pravdivější vztah k Hospodinu. Chtěli mít uznání a obdiv, slávu a tím co možná největší vliv. Jenže Ježíš jim řekl, že tak tomu u skutečně duchovního člověka být nemá. Ten, že se naopak pozná podle tichosti, pokory a nezištnosti. Nyní ho ovšem následuje obrovský zástup lidí, který má právě se svými předešlými vůdci špatné zkušenosti. Ježíš to dobře ví, a tak se proti ním vyhraňuje, aby jasně odlišil, o co má jít jeho novým učedníkům. O co tedy?

     Mají mít na prvním místě již ne vlastní rodinu a s tím okamžitě vlastní zabezpečení se, ale především osobní vztah s Bohem skrze svého nového Pána Ježíše Krista. Ono slovo „zřící se,“ též některými překladateli vyjádřeno drsněji: „nenávidět,“ je v původním smyslu skutečně opak slova „milovat,“ ovšem ve významu našich postojů a činů, nikoliv emocí. Když toto samé řeknu jednodušeji: Ježíši patrně nešlo o to, abychom emocionálně cítili nenávist ke své rodině. Abychom jí pohrdali. To by bylo v rozporu s celou Biblí. Chce ale jistě provokujícím způsobem své budoucí učedníky přivést k tomu, aby svými postoji a činy, nakonec i svými rodinnými vztahy, Ho následovali jako svého životního Učitele. Aby se stál zkrátka tím, který skutečně povede jejich nejdůležitější oblasti života, včetně zodpovědné péče o rodinu a podnikání. V této souvislosti mi prosím dovolte malou osobní poznámku: následuji Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána více jak dvacet let, a musím potvrdit, že všude, kde se Ho doptávám, a všude, kde Mu dávám prostor, koná vskutku jedinečné věci! Neznamená to ale, že jsem loutka. Právě naopak! Mohu na každý den spoluprožívat, jak dokáže člověka jedinečně inspirovat a doplňovat, kde už lidské síly nestačí. Zpátky ale prosím k našemu biblickému místu. Jak vlastně vypadá takový učedník Ježíše Krista?

     (1) Nese svůj kříž a (2) jde za Kristem. Co to znamená v praktickém slova smyslu? Přijímá svůj životní úděl jako Boží příležitost, kterou ho Bůh navštívil – tedy, že vše dobré i méně dobré je ve skutečnosti Boží škola naší vnitřní proměny, abychom se stávali stále více lidmi, kteří umějí cítit se svým okolím. Člověku, kterému se jen daří a nezná vlastní bolest budete těžko vysvětlovat, co cítí osamocený, nebo nešťastný soused. Nést svůj kříž ovšem neznamená jen umět přijímat svůj příběh jako nejvyšší dar, ale okamžitě také chtít jim sloužit ostatním. A je opravdu druhořadě kde. Jde o životní zásadu, princip. Nechci jenom brát, ale také dávat. Toto nezbytné vyvážení podle mého soudu znamená plně nést svůj kříž. Řečeno také slovy Ježíše na jiném místě: učit se milovat druhé jako sám sebe. Nemohu milovat druhé, když nenajdu cestu k sobě. Když jí ovšem najdu, mohu jí nacházet i ke druhým. Takto pak máme následovat Krista. To vlastně znamená nechat se jím formovat. Jak? Opět ve svém nejosobnějším vztahu, že se Mu takto učíme důvěřovat, věřit.

     To, co je tedy v Ježíšových slovech nejzásadovější jsou především dva příměry: o moudrém stavaři a moudrém králi. A opět: co každý z nich nám má sdělit? Tím prvním příměrem o moudrém stavaři, který si nejdříve spočítá náklady, než začne stavět vysokou věž, se nám chce především říci: než se rozhodneme následovat Krista jako svého Pána, měli bychom promyslet, zda to myslíme na celý život. Zda nejde jen o chvilkové rozhodnutí, které se změní ve chvíli, kdy přijdou těžkosti pro víru, nebo přímo pro pronásledování ze strany protivníků evangelia. Jsou země, kde i dnes pro vaše křesťanské vyznání vás budou nahánět. V naší kultuře to ovšem může být, že se jako křesťané občas cítíte osamoceni. Ano, kdo chce následovat Ježíše Krista, má mu vydat vše čím je a vše co má v plné důvěře jeho autority, jeho pravomoci.

     A ten druhý příměr o uvážlivém králi? Než se rozhodneme následovat Krista, měli bychom zvážit, zda jsme ochotni měnit svá rozhodnutí ve prospěch života. Král v našem příkladu byl ochoten změnit své rozhodnutí, aby neprohrál bitvu. Tedy nestal se nejen poraženým, ale také tím, který nechal zničit nebo zotročit svojí armádu. Jsem toho ochoten i já, když na to přijde? A opět mi prosím dovolte malý příklad ze života: Jsem připravený změnit své zaměstnání, když mi Bůh ukáže, že tím budu mít sice méně financi pro sebe a svojí rodinu, ale zase více pozornosti a času? Nebo jiný příklad: Jsem připravený sloužit druhým lidem, když si to Bůh bude přát, a to i když budu ztrácet některé ze svých dávných přátel? Následovat Krista také znamená dělat závažná životní rozhodnutí. Nejde o formální víru, která nemá vliv na můj každodenní život. Právě naopak.

     Jak tedy shrnout Lukášovou výzvu o následování Krista? Není pro každého sympatizanta Ježíše Krista. Není také pro množství lidi. Je ale na druhé straně pro každého jednotlivce, který chce s Bohem začít veliké dobrodružství, které bude znamenat každodenní vnitřní proměnu s vnějšími důsledky. Nebude to život lehký! Bude ale v nejtěsnější blízkosti toho, který nás nikdy neopustí pro svojí věrnost a lásku. Amen.

 

     „Z celého srdce Tě, Pane Bože, prosím, abych mohl poznávat Tvojí moc ve svém životě. Pokud, Bože, jsi, nechci už žít bez Tebe. Děkuji Ti za Ježíše Krista, ve kterém jsi sestoupil do mého světa. Děkuji, že jsem v Něm rozpoznal svého Spasitele, který za mě umíral na kříži a Pána, který třetího dne vstal z mrtvých a nyní mě chce vést. Prosím, daruj mi svého Ducha blízkosti i porozumění Božím věcem. Ke Tvé veliké slávě! Amen.“

 

Slovo na cestu: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Janovo evangelium 3:16-17).

Požehnání: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu!“ (List Židům 13:5).